středa 26. září 2012

Aljaško, čekej, nikam nechoď za 3 dny 5 hodin a 24 minut jsem tam!

  Pořád se dívám na časovač a počítám každou sekundu :D jsem nervózní, vystrašená, natěšená, so much excited a nevím, co všechno ještě. Zítra musím spát dlouho, ať tím zabiju trochu času, pak půjdu zrušit  studentskou kartu do spořky a vyřídit mezinárodní řidičák.
  Už začínám být paranoidní. Jdu po ulici a furt se ohlížím, aby mě něco nepřejelo. Bojím se abych neonemocněla, jsem nervózní z toho, jestli se mi povede nastoupit do letadla atd. :D proto bych už nejradši seděla ve vzduchu někde nad Kanadou. Ne, nejradši bych už stála na letišti v Anchorage.
  Musím chodit pozdě spát, nemůžu usnout...tak se musím pořádně unavit. Teď mám teda ještě momentálně hlad. Ale je půl jedné a mamka spí vedle ledničky. Nemá ráda, když jím v noci, jít si teď pro jídlo by byla nebezpečná mise :D

Předevčírem jsem napsala HM, jak se mají a že se na ně mega moc těším (mám ji v přátelích na fb :D). Po chvíli mi odepsala, že už se taky těší a vyzvednou mě na letišti. Potom dodala, že když se nejstarší chlapec dozvěděl, že píšu tak nadšeně běžel k počítači a pozdravoval mě. Ňuňu, milé :)

Můj šestiletý bratříček už se mě už chce zbavit, :D ale nebojte ono se mu po dvou týdnech bude zase stýskat (vždycky to tak bylo :D). Myslí si, že New York je celá Amerika, takže pro něj vlastně budu v NY. Má to město rád, byli tam přece šmoulové. Jezdí tam žluté taxíky... a ty byly taky ve šmoulech.

Pár hlášek od Petříka:

1. Lezu z vany, s umytou hlavou, navoněná od šamponu a od mýdla. Peřík s traktůrkem v ruce povídá, jakoby nic: Šári? Ty smrdíš tak moc, že by se k tobě i tchoř přitulil.

2. Už nevím, při jaké příležitosti... Peťa: Štípe mě očičko a víš proč mě štípe očičko? Protože jsem plakal. A víš proč jsem plakal? Protože mi někdo ranil city...

3. V autě jsem ho chtěla trochu pozlobit. Měl zrovna novou hračku, nějaké popeláře. Na něco se mě ptal, už nevím na co. Odpověděla jsem a on byl překvapený jak to, že to vím. Chtěla jsem mu to říct tím nejsložitějším způsobem, a tak jsem mu odpověď, na kterou by stačila dvě slova, řekla co nejsložitěji: Jelikož mé zrození proběhlo o 13 let dříve, než to tvé, měly mé mozkové buňky více času se rozvinout na mnohem vyšší inteligenční úroveň, proto je velice pravděpodobné, že mé znalosti dosahují mnohem dál (nepamatuju si to už přesně, byla to slátanina a cíl byl, aby to nepochopil :D) ale překvapující Peťova reakce: Aha, a víš, že ta popelnička se dá od toho auta oddělat?
Já: to teda nevím.
On: no, vidíš. Takže jsem chytřejší.

4. Chtěla jsem ho naučit přečíst jeho jméno. Ukazuju písmenka a on říká: P-E-T-R
Já: no, a teď řekni celé slovo.
Pěťa mlčí.
Já: co je P-E? P-E, P-E... říkám to rychleji.
Peťa mlčí.
Já: na jaké písmenko začíná tvé jméno?
Peťa: M
Já: Já přece říkám P-E a ne M, slyšíš tam M?
On: grrrr, ty si zlá, jsi ta nejzlejší sestra jakou kdy mohlo malé dítě mít.
Já: A prooč? Vždyť ti to pěkně říkám.
On: Urazilas mě, omluv se mi. A pěkně.

Podobných hlášek bylo hodně, ale už si nemůžu na nic vzpomenout. Možná to vypadá, že je chlapec trochu rozmazlený. :D Ale mám ještě jednoho bratra, oproti němu je Peťa andílek prvního stupně. O tomhle ale psát nebudu radši. I když asi byste se pobavili no :D

Dobře, jednu historku o něm musím napsat. Ta se mi líbí nejvíc. (Účastníci ,,scény" odpustí ...stejně to asi ani nebudou číst..doufám :D)
  Byla noc, bráška spinkal. Tehdy měl ještě dudlík a postýlku vedle maminky a tatínka. Jeho stvořitelé se rozhodli před spaním uskutečnit...tzv. ,,ťuťu muťu". Jenže bratříček nespinkal příliš tvrdě a určité neidentifikovatelné zvuky jej probudily. (všichni, myslím, víme jaké). Bratříček se posadil, vyndal dudlík a zakřičel: ,,Co to děláte, vy kulvy?" (tehdy ještě neuměl R). Zastrčil dudlík zpět a spinkal dál. Stvořitelé se začali smát. Měli po aktu.

Vím že tyto historky moc s au-pairingem nesouvisí, ale týká se to dětí :D Jinak oba bráškové jsou nevlastní a já bydlím jen s Peťou. S tím starším mám společného jen tatíka.

Haaa už v sobotuuu. Nebo spíš... až v sobotu? Neviem sa dočkať.

Cítím napětí a trochu chlad,
sakra už mám zase hlad.
Ještě pár dní a budu tam,
bude to fakt a žádný klam!





čtvrtek 20. září 2012

8 dní 18 hodin 18 minut do odletu

  Už zbývá jen 8 dní a 18 hodin konkrétně v tomto momentě ještě 18 minut a nějakých 10 vteřin :D Teď už 17 minut. Už totiž vím přesný čas mého odletu a to bude 29. 9. v 7:00 z Vídně. Nejdřív poletím do Frankfurtu a pak v 11:20 z Frankfurtu rovnou do Anchorage. Ano správně, rovnou tam. Na orientation nejdu, protože jsem ho absolvovala tak nějak díky těm DVD, na které jsem se musela podívat ještě před matchingem.

Už sa neviem dočkať :D tak, že ani nevíte jak. Teď trávím dny létáním po městě a sháněním dárků a dalo by se říct, že už mám skoro všechny. Ještě mám v plánu koupit pro hm nějakou tu kosmetiku. Mamka (ta moje) je masérka a hodně se zajímá o všechny věci, co dělají člověka hezčím, mladším, zdravějším atd. :D takže mi něco doporučila. (Je výhoda mít maminku masérku, když vás bolí hlava, záda, nebo jen tak chcete masáž pro relax...máte ji zdarma).
  Takže jí tu rovnou udělám reklamu :D Jsme ze Znojma, mamka je dost dobrá a velmi milá na zákazníky. Moc doporučuji zajít k ní...vy, co jste ze Zn. a okolí :D Kdo by měl zájem, napište mi.

Tož zpět k dárečkům. Pro hp mám ještě knížku o ČR v angličtině, ale jsou tam samé obrázky, ono tu na výběr moc není, na internetu se kniha nedá prohlédnout no a do Prahy nebo do Brna kvůli tomu nepojedu :D. Ale i tak myslím, že je hezká.

Pro mladšího chlapce (teď už 7) mám takovou stavebnici. Nevím, jak se jmenuje, ale je to český výrobek :D. Takové malé plastové součástky a z nich se pak dá postavit auto, domeček, letadlo.. určitě jste si s tím hráli ve školce (mě to vždycky brali kluci, protože to prý není pro holky :D )

  Pro staršího chlapce (teď už 9) jsem vzala puzzle Star Wars + každému ještě hakysáček a kvarteto Star Wars.
  Pro tříletou holčičku - knížku o krtečkovi, jak zachraňoval toho sněhuláčka a k tomu krtečka - maňáska. (docela veliký, za 300 v Pompu)

O víkendu bylo vinobraní. Hrála tu moje oblíbená kapela - Chinaski. Statečně jsem se prodrala až do první řady a v tu chvíli mě pořadatelé naštvali.... mezi 1. řadou a pódiem byla taková mezera, že by se tam vlezl náklaďák. Takže i tak jsem nic neviděla, jelikož jsem bez brýlí na dálku docela slepá. Navíc si securiťáci museli stoupnout do mezery, přímo přede mě a zakryli mi půlku obzoru.
  Kvůli předraženým místům tu nebylo ani tolik stánků, jako dřív. Do toho prohibice - o to méně lidí a ožralců :D. Dokonce jakmile skončil ohňostroj, dalo se normálně odejít!

Psala mi moje coordinatorka :) hned 30. 9. máme sraz s ostatníma au-pairkama. Prý nás přijede 5 nových.

V Anchorage je ted 12 stupňů. Začíná zima :D aaa já se těšíím. Ale to už jsem říkala že?

Zatím čáoo



neděle 9. září 2012

Ambasáda

Vystoupila jsem z vlaku, byla mi zima a chtělo se mi strašně spat. Po cestě se mi povedlo usnout asi na dvě hodiny, aspoň něco :D.
  Nechápu, jak se mi před rokem podařilo nenajít metro... :D v pátek jsem ho našla hned. Stejně to londýnské je lepší, sorry Praho 0:).
  Díky google maps a tomu žlutému panáčkovi, se kterým se dají procházet ulice, mi nedělalo problém najít jak ambasádu, tak Starbucks, tak McDolanda.
  O půl deváté jsem přišla ke dveřím, kde stáli dva policajti a kontrolovali každého, kdo chtěl vejít. Cítila jsem, že je problém už ve chvíli, kdy mě ten polda nemohl najít v seznamu.
Policajt: Ale vy tady nejste napsaná.
Já: Tady mám ten papír, kde je napsané, že dneska v 8:45 mám schůzku.
Policajt: Nojo, fakt...
  Prohledal mi kabelu a pustil mě dovnitř. Za dveřma stál další jeho kolega. Museli jsme odevzdat všechno kovové, mobil a nabíječku, prošla jsem ,,pípacíma" dveřma, vrátil mi klíče a drobné a dal mi takvou žlutou kartičku, kterou jsem si připla na tričko. A šlo se nahoru.
  V celé té čekárně jsme byli jenom tři. To mi taky přišlo divné. Pak si nás zavolali k jednomu okýnku a ptali se mě, co tady jako chci. Další divná věc... co asi tak můžu chtít na ambasádě?...tak říkám, že si jdu pro vízum. Ukazuju jí tu ,,pozvánku" s datem a časem. Prý: jak je možné, že máte dneska schůzku?...
Najednou někam odešla, tak jsem tam nehybně stála, stoupal mi i tlak a zrychloval se tep...už jsem ji viděla jak ke mě jde a říká: musíte se objednat na jiný den....
  Asi za 5 minut se vrátila s další paní, která to furt nedokázala pochopit, že jsem tam ještě nebyla, že jsem vyplnila online žádost a objednala se na nejblišší termín a to byl tenhle. A najednou měla v očích vyděšený výraz a jak na nějakého vetřelce na mě vyhrkla: A kdo vás sem pustil?!!
  Paní, se kterou jsem mluvila poprvé říká: To musela být asi nějaká chyba v tom systému, protože v pátek žádné pohovory neprobáhají, jak se vám to povedlo takhle objednat? ...naštěstí se smála, takže to byl náznak něčeho pozitivního, navíc byla milá, narozdíl od paní číslo dvě.
  Pak mi teda řekla, že ať jdu s ní, že to vízum mi dají i dneska...jen furt kroutila hlavou nad tím, jak je možné, že mě ten počítač nechal objednat se na pátek. V tu chvíli se mi tak ulevilo! Už jsem myslela, že tam budu muset jet znova. Jako cesta v noci vlakem byla dobrá....ale fakt se mi to nechce absolvovat znova. Přecejenom je to daleko a lístek za vlak taky nebyl zrovna nejlevnější...
  Vzala si odemě obálku, DS-2019, pak DS-160, sevis, 160 dolarů, pas, potvrení o zaplacení kurýrní služby. Pak mě poslala zpět do čekárny, kde už nikdo nebyl a že za chválu přijde konzul a dá mi vizum. Přišel asi za 20 minut. Do prázdné čekárny zavolal moje jméno. Vzal si moje otisky. Zeptal se mě asi na 3 otázky - kam jedu, kolik dětí budu hlídat a jestli jsem už někoho hlídala. Pak něco namačkal do počítače a řekl, že pas s vízem přijde za 3 dny. Ulevilo se mi úplně :D
  Jela jsem zpátky na hlavní nádraží, abych byla co nejdřív doma. Cesta zpět už nebyla tak zábavná jak v noci. Narvané vagóny, všude rezervace, v Pardubicích se tam navalilo dalších 50 lidí s místenkama. Díky nim vznikl nehorázný zmatek.
  Z Pardubic až do Břeclavy jsem musela stát, celá ulička narvaná a když jsem si sedla na zem (protože už mě pak fakt začali bolet nohy :D) vždycky se musel někdo rozhodnout, že chce projít. Navíc se mi chtělo strašně spat. Zase jsem si sedla, opřela hlavu o kolena a usla jsem....najednou cítím jak mě něco mlátí do nohy, zvednu hlavu a tam jakási paní z kupéčka chce otevřít dveře ale nemůže, kvůli mojí botě :D tak jsem si zas stoupla a najednou slyším ty chlapy, co seděli s ní, jak nadávají, že když někdo jede vlakem tak musí počítat s tím, že může celou cetu stát a pokud se jim to nelíbí, ať sedí doma.... tak teda sorry, že jsem vám omylem zablokovala dveře.
  Sedmého září pro mě bude další špatné datum, stejně jak pátek 13. (taky mívám smůlu a to si ani nemusím uvědomit, co je za den).
7. září totiž ještě navíc bylo výročí od havárie letadla s hokejistama Jaroslavle... 

pátek 7. září 2012

Noční cesta na ambasádu

To bylo docela zajimave :D Jelikož jsem měla pohovor v PÁTEK 7. 9. 2012 v 8:45, musela jsem jet do Prahy vlakem, který vyjížděl v 0:23 z Břeclavy. Nakonec jsem se rozhodla pro vagón, co do cíle přijel o půl sedmé. Průvodčí mě ujistil, že spoždění nebude.
  Vlezla jsem do vlaku a hledala nejvhodnější kupéčko. Nakonec u jednoho otvírám dveře, ptám se, jestli mají místo a tlustý pán povídá, že ano. Vcházím dovnitř. Byli jsme tam tři. Já, tlustý pán a starý děda roztažený přes 3 sedačky a spal. Tak si hezky sednu a najednou...smrad. Ale fakt velký. Starý spící pán se zul...to byla snad biologická zbraň. A teď co? Tlustý pán nenápadně otevírá okno, jakože si vyfotí vlaky :D Ptám se ho, jestl tento vagón je fakt ten, co do Prahy přijede o půl sedmé. Tlustý pán to nechápe, vysvětluju mu, jak to přesně je, on je zděšen (chce být v Praze ve 4). Průvodčí mu to pak potvrzuje a radí mu ať si přesedne, pán ho poslechne a odejde.
  Asi po 15ti minutách do kupéčka vlezl takový mladý chlapec v bundě olympijské reprezentace. Říkám si: ty vole, ten je určitě bohatý, že si může dovolit tu mikinu...  No... najednou jsme si začali povídat a zjistila jsem, že to není fanoušek. Na olympiádě vyhráli brozn (nebudu to nijak přibližovat, slíbila jsem mu, že to nikomu neřenku...a něco vám tu ještě tajím :D). Moje reakce byla trochu taková...jak to říct? ....něco jako: no to mě poser, dělas si prdel? :D huuustyyyy... :D ale ne tak doslova, já už si přesně nepamatuju, co jsem v té chvíli mlela :D Hlavně kdo by čekal, že v 1 v noci potká ve vlaku kluka, co vyhrál na olympiádě madailu... a navíc.... ji měl u sebe!! Jel totiž z nějakého jakoby srazu. A tak mi ji ukázal. Taková veliká, těžká.. a hlavně hezká :D. Pak jsme si povídali asi dvě hodiny. Už byl několikrát v USA, líbí se mu hokej atd. takže jsme si docela měli, co říct. V Pardubicích pak přestoupil do toho druhého vagónu a odjel. Tohle je moje 3. noční cest vlakem... pokaždé se stalo něco dobrého, vtipného, nebo zajímavého :D. (Cesta zpět už ale byla o nervy, o tom ovšem později).
  Stáli jsme v Pardubicích 2 hodiny, smradlavý děda spal, já jsem se o to pokoušela. Během té doby se pán 3x zeptal, jestli už je Praga. A kdy bude Praga? ....říkám (už po 3.): o půl sedmé tam budeme.
Pán: kolko minůt?
Já: ne minut, 3 hodiny nejspš.
Pán: goniny? ...a usnul v sedě s otevřenou petlahvou.
  Usla jsem kolem páté ráno, takže jsem toho moc nenaspala. Metro a lístky - OK (dokonce se mi povedlo nějakému pánovi poradit, jak se to s tím strojem dělá :D) Trasa k ambasádě mi byla známá díkyna Google maps s tím žlutým panáčkem, rovnou jsem si namalovala mapu kama se jde do mekáča a do Starbucksu, ale obojí bylo nalezeno i bez mapy.
  Ve čtvrt na devět odcházím směrem k ambasádě, jo byla jsem nervózní, ale jenom trochu. I tak se mi najednou udělalo tak zle, že.... nou koment... Asi moje podvědomí vědělo, co se na ambasádě stane....

To be continued...